Ta pozvánka přišla úplně nečekaně. Někde na cestě k vyhoření z únavy života, vztahů, v žalu z planetární budoucnosti, z nechuti vstávat po probdělých nocích a ze ztráty důvěry v otevřenost a sdílení dostala jsem převázáno starorůžovou mašlí na ručním papíře krasopisně napsané psaní. Srdečně Tě zveme na Zahradní slavnost. Jsi očekávána a vítána. Obleč si to nejhezčí, co máš, ozdob se a přines jen sebe a svůj úsměv. Těšíme se na právě Tebe! Jistě, mohlo to být formulováno oficiálněji, slavnostněji, honosněji… Jenže já stála v holínkách v hlíně, nakládala ji lopatou do kolečka, cítila puls ve svých rukách, vnímala vítr na svých tvářích, v uších slyšela štěbetání mých dvou malých chlapečků a uprostřed té malinké, stavbou z části zdevastované a zanedbané zahrady jsem cítila vůni jabloňových květů a věděla, že už přesně takto nedokonalé je to úžasné. Tato chvíle. Tento prožitek… Možná bych se měla ptát, kde a kdy jsem poztrácela sv...