Před dvěma dny to bylo přesně 5 let, co jsme se poprvé probudili v tomto domě. Vzbudila jsem se první a chodila jsem po domě, i po totálně zarostlé na jedné straně a rozbagrované zahradě na druhé straně a nemohla tomu uvěřit. Vlastně si ty pocity pořád ještě úplně jasně vybavuji. Po náročném stěhování v posteli sladce chrupkali muž s tří a půlletým synem, na mém břichu bylo evidentní, že už velmi brzy nás tu bude o jednoho víc, a já vnímala neskutečně otevřenými smysly ten prostor, místo i čas, že před očima doteď vidím jednotlivé detaily i myšlenky, které mi při tom běžely hlavou. Bylo to klidně intenzivní a veskrze šťastné. Od zarytí bagru do země až do této chvíle uplynulo devět měsíců. Ve skutečnosti to ale mělo být dřív, ne za kratší dobu, jen to všechno mělo začít dřív, abychom žádný takový závod s časem nemuseli podnikat. A že to byl dramatický závod. Vlastně si ty pocity taky pořád ještě úplně jasně vybavuji. Všechny náročné chvíle, neskutečný vztek a zklamání z uvíznutí v...