Příspěvky

Obrázek
Před dvěma dny to bylo přesně 5 let, co jsme se poprvé probudili v tomto domě. Vzbudila jsem se první a chodila jsem po domě, i po totálně zarostlé na jedné straně a rozbagrované zahradě na druhé straně a nemohla tomu uvěřit. Vlastně si ty pocity pořád ještě úplně jasně vybavuji. Po náročném stěhování v posteli sladce chrupkali muž s tří a půlletým synem, na mém břichu bylo evidentní, že už velmi brzy nás tu bude o jednoho víc, a já vnímala neskutečně otevřenými smysly ten prostor, místo i čas, že před očima doteď vidím jednotlivé detaily i myšlenky, které mi při tom běžely hlavou. Bylo to klidně intenzivní a veskrze šťastné. Od zarytí bagru do země až do této chvíle uplynulo devět měsíců. Ve skutečnosti to ale mělo být dřív, ne za kratší dobu, jen to všechno mělo začít dřív, abychom žádný takový závod s časem nemuseli podnikat. A že to byl dramatický závod. Vlastně si ty pocity taky pořád ještě úplně jasně vybavuji. Všechny náročné chvíle, neskutečný vztek a zklamání z uvíznutí v...
Obrázek
  Pokračuji ve vyprávění příběhu našeho domečku. Trochu se zpožděním, kolo života nabralo nečekaného směru a mně chyběl čas i chuť pokračovat. Ale dokud se točí, točíme se také a pořád můžeme při tom i tancovat! V prvním díle jsem psala o pravé podstatě stavění, tedy pokud nejste developer, architekt, stavař, ale prostě rodina provázaná vztahy, emocemi, vlastními hranicemi.  Proto vlastně není rozhodující, jaký dům chcete stavět a proč, ale jestli máte dostatek 1. peněz, 2. času a 3. trpělivosti a jak celý ten proces ustojí vaše vztahy a životy. Dnes budu psát o našem proč a jak . A rovnou přidám další trojici, protože se mi to náramně zalíbilo. Tentokrát tři základní věci, kolem kterých se možná motáte, když se rozhodujete, jaký dům, kde a proč si postavíte. 1. představy 2. kompromisy 3. priority Všechny tři body je ASI dobré při hledání a rozhodování vyvažovat. ASI. Protože já si totiž úplně umím představit, jak by bylo mou hlavní prioritou nedělat kompromisy ...

O našem slaměném domě - 1. díl

Obrázek
  Před pěti lety právě v těchto dnech zaryl bagr do země a začal hloubit základy našeho domova.  Dům jsme stavěli dodavatelsky a svépomocí a v šibeničním čase do devíti měsíců od zarytí lžíce do vyklizené plochy jsme se stěhovali do nehotového, ale obyvatelného domu. Má představa krátkého článku k tomuto tématu se rozrostla do historických, bilančních a dokonce filosofických rozměrů, takže se nebudu svazovat žádnými pravidly, zůstanu sebou samou románopisnou a prostě si z toho udělám seriál. Dnes vytáhnu to nejdůležitější, s čím je dobré do stavby jít – 3 zásadní věci. Vyrůstala jsem na (velmi svépomocné) stavbě domu, vnímala jsem další tři stavby v mém blízkém okolí a dvě rekonstrukce. Stavbu netvoří jen plán a realizace, stavba to je především zkouška osobních schopností a hranic, revize emocí a hlavně totální prověrka vztahů. Obraťte se na kohokoli, kdo se tuto prastarou, tvůrčí a majetnickou touhu rozhodl naplnit, a vsadím základy na to, že vám to potvrdí. A protože...
Obrázek
Ahoj roku! Před rokem a půl jsem měla pocit, že tento prostor potřebuji, a po roce a půl ten pocit mám zase. Tak jsem tu a pokračuji. Pokračuji si.  Minulý rok nebyl moc slavnostní, takový ten s jazykem na vestě. Ušmudlané, nevyprané. Sednout si, přivonět, popovídat s přáteli, mít čas na přátele, mít přátele, nachystat degustační menu, květinovou výzdobu - nebylo. Tento rok bude. Jazyk na vestě budu mít ještě víc, protože už mě honí nejen kluci, ale i čas, a já to musím nějak vymyslet. A možná jsem méně znepokojená, než bych měla a mohla. Ale tu vestu vyperu, nebo ji rovnou vyměním za novou, abych si zvykla na bohatší realitu, v které chci žít, sednu si, přivoním, povídání si budu psát do diáře a květinovou výzdobu si (venku) nenechám ujít.  Mám doma školáčka, domškoláčka a zatím neděláme nic. A hodláme v tom pokračovat, protože vlastně děláme úplně všechno. Jen bych to chtěla dělat ve větší pohodě, klidu a neodbíhat k myšlenkám k práci. I proto potřebuji bohatší realitu, prác...

O chystání vzpomínek

Obrázek
Minulý rok ta pusinka ještě spočívala na mé hrudi v nosítku, otvírala se a dožadovala další a další jahůdky. Utrhla jsem dvěma prsty a vkládala jsem jednu malou jahůdku za druhou, zatímco do jiné větší pusy si je vkládaly dva menší prstíky samy. Letos také trhám a také plním pusinku, ale ta už pobíhá okolo a hlásí, ukazuje a dožaduje se ze země, občas si utrhne sám a občas dostane nějakou od svého většího brášky. Prsty mi potom tak nádherně voní. Sem tam nějakou jahůdku strčím do pusy i sobě. Protože všichni tři jsme důležití a tohle budou naše společné letní slastné vzpomínky. Možná pro ně nebudou důležité, možná si je nebudou pamatovat. Vůbec nemůžu tušit, které zážitky založí ve svých vzpomínkách jako ty důležité, ty krásné, ty… ikonické! Ale jednou… a je docela možné, že to jednou nastane velmi brzy, i když já budu mít pocit, že je to přeci nedávno a budu se divit, že si to nepamatují… budu jim vyprávět: „To když jste byli ještě úplně maličcí, chodili jsme spolu skoro...
Obrázek
Ta pozvánka přišla úplně nečekaně. Někde na cestě k vyhoření z únavy života, vztahů, v žalu z planetární budoucnosti, z nechuti vstávat po probdělých nocích a ze ztráty důvěry v otevřenost a sdílení dostala jsem převázáno starorůžovou mašlí na ručním papíře krasopisně napsané psaní. Srdečně Tě zveme na Zahradní slavnost. Jsi očekávána a vítána. Obleč si to nejhezčí, co máš, ozdob se a přines jen sebe a svůj úsměv. Těšíme se na právě Tebe!   Jistě, mohlo to být formulováno oficiálněji, slavnostněji, honosněji… Jenže já stála v holínkách v hlíně, nakládala ji lopatou do kolečka, cítila puls ve svých rukách, vnímala vítr na svých tvářích, v uších slyšela štěbetání mých dvou malých chlapečků a uprostřed té malinké, stavbou z části zdevastované a zanedbané zahrady jsem cítila vůni jabloňových květů a věděla, že už přesně takto nedokonalé je to úžasné. Tato chvíle. Tento prožitek… Možná bych se měla ptát, kde a kdy jsem poztrácela sv...