O našem slaměném domě - 1. díl

Před dvěma dny to bylo přesně 5 let, co jsme se poprvé probudili v tomto domě. Vzbudila jsem se první a chodila jsem po domě, i po totálně zarostlé na jedné straně a rozbagrované zahradě na druhé straně a nemohla tomu uvěřit.

Vlastně si ty pocity pořád ještě úplně jasně vybavuji. Po náročném stěhování v posteli sladce chrupkali muž s tří a půlletým synem, na mém břichu bylo evidentní, že už velmi brzy nás tu bude o jednoho víc, a já vnímala neskutečně otevřenými smysly ten prostor, místo i čas, že před očima doteď vidím jednotlivé detaily i myšlenky, které mi při tom běžely hlavou. Bylo to klidně intenzivní a veskrze šťastné.

Od zarytí bagru do země až do této chvíle uplynulo devět měsíců. Ve skutečnosti to ale mělo být dřív, ne za kratší dobu, jen to všechno mělo začít dřív, abychom žádný takový závod s časem nemuseli podnikat.
A že to byl dramatický závod.
Vlastně si ty pocity taky pořád ještě úplně jasně vybavuji. Všechny náročné chvíle, neskutečný vztek a zklamání z uvíznutí v situaci, i neustálé vědomé a těžké vracení se ke své roli, k prioritám a k našemu cíli, jak jsem o tom psala úplně na začátku.
A do toho spousta vtipných zážitků a okamžiků. Paměť jak slon, zůstává mi v hlavě spousta krásného a spousta toho druhého, i když se k tomu nevracím. Tomáše tím často šokuji, protože on už většinu toho úplně zapomněl.
Každopádně teď tu byl absolutní hollywoodský happyend a nejen kvůli němu, kdybychom se znovu rozhodovali, zda do toho jít, tak bychom určitě šli.

Spěchali jsme nejen kvůli miminku, ale hlavně kvůli malému bytu, v kterém by se nám budoucí situace zvládala ještě hůř, a kvůli nájmu, který jsme brzy potřebovali vyměnit za splátky hypotéky.
Taky jsme spěchali, aby do stavby nepršelo během podzimu a zimy, ale to nám tedy nevyšlo, stejně jako spoustu dalšího. Protože se projekt opozdil, nemohli jsme si vybírat mezi firmami ty dobré a spolehlivé (ne, že by to šlo nějak dobře dopředu poznat), a s tím se svezlo vše ostatní. Ze všech dodavatelů a firem a řemeslníků, kterých tu bylo dvacet třicet?, můžeme s čistým svědomím a nadšením doporučovat tak tři. I když práce byla třeba odvedená dobře, dodržování termínů se zřejmě ve stavebnictví všeobecně neuznává a řeší se to jen dvěma způsoby, které se kombinují – slibováním a vyhýbání se komunikaci.
A tak k těmto vzpomínkám se v mysli zásadně nevracím a jen znovu potvrzuji, že je naprosto skvělé jít do stavby a mít k tomu tři základní věci – peníze, čas a trpělivost.
Vzhledem k tomu, že jsme ty první dvě v dostatku neměli, tak jsme byli hlavně odkázáni na trpělivost.

A tak se některé náročnější momenty zpětně promění už jen ve vtipné vzpomínky – jak nám třeba konečně po tom, co propršel podzim, prosněžil kus zimy, udělali střechu. A v ní chybělo okno, které tam mělo být.
Nebo jak „všechnovím“ instalatér nám to tu málem zapálil, protože odmítal se řídit návodem, jak se topí v těžkých akumulačních kamnech.
A také to, jak jsem odtud Ferdu nemohla dostat... Každý víkend týden co týden, Tomáš tu makal, často s dědečkem, a my se za nimi někdy chodili podívat. Cesta sem s malým chodcem nám z nájmu ve stejném městě trvala přes hodinu a totéž zpátky a já ho nemohla dostat pryč, abychom ještě stihli uvařit večeři (ten hlad v pozdním těhotenství si taky velmi dobře vybavuji).
Hrabal tu hlínu, písek, řezal do polystyrenů, hrál si se slámou, co nám zůstala v „obyváku“, a kdykoli to šlo, chtěl tátovi se vším pomáhat.
A když jednou nahlásil: „Já bych tu chtěl být furt a furt,“ tak na ty slzy, co jsme si s Tomášem zamáčkly v očích, si taky dobře vzpomínám.

Krásná pointa, že? Ale život není drama, ani komedie s happyendem, on pořád pokračuje dál, vyvíjí se, tak jestli chcete vědět, jak to bylo dál a zda tu Ferda zůstane furt a furt, sledujte dál můj nekonečný příběh... 


Časoběr proměny stejného místa - od dne, kdy jsme si je převzali, do dne, kdy jsme se sem nastěhovali: