O našem slaměném domě - 1. díl

 

Před pěti lety právě v těchto dnech zaryl bagr do země a začal hloubit základy našeho domova. 
Dům jsme stavěli dodavatelsky a svépomocí a v šibeničním čase do devíti měsíců od zarytí lžíce do vyklizené plochy jsme se stěhovali do nehotového, ale obyvatelného domu.
Má představa krátkého článku k tomuto tématu se rozrostla do historických, bilančních a dokonce filosofických rozměrů, takže se nebudu svazovat žádnými pravidly, zůstanu sebou samou románopisnou a prostě si z toho udělám seriál.

Dnes vytáhnu to nejdůležitější, s čím je dobré do stavby jít – 3 zásadní věci.

Vyrůstala jsem na (velmi svépomocné) stavbě domu, vnímala jsem další tři stavby v mém blízkém okolí a dvě rekonstrukce.

Stavbu netvoří jen plán a realizace, stavba to je především zkouška osobních schopností a hranic, revize emocí a hlavně totální prověrka vztahů.

Obraťte se na kohokoli, kdo se tuto prastarou, tvůrčí a majetnickou touhu rozhodl naplnit, a vsadím základy na to, že vám to potvrdí.

A protože jsem odmalička velmi vnímavá a citlivá, tak jsem o pravdě stavění věděla vše podstatné a do vlastní stavby domu v našich 35 letech jsem nás vybavila potřebným komunikačním nářadím, správným emočním materiálem a rozdáním hlavních úkolů:

Stavbu zaštítit a realizovat dostal za úkol můj velmi roztržitý, ovšem také cílevědomý muž - mistr google vyhledávače, odvážný pracant a všechno jen ne puntičkář jako já.

Bohatý o vlastní zkušenost života v rozpadajícím se staletém domě.

A pak ještě závěrečným laděním podlah, kuchyně atd. našeho druhého společného, tentokrát už „vlastního“ novostavbového bytu.

Dalších šest let v něm ovšem neměl pražádnou potřebu cokoli dodělávat, opravovat či vylepšovat.
To mé odvaze pustit se s ním do stavby domu, po kterém jsme oba a pro své děti toužili, ovšem dlouho vůbec nepomáhalo.

Mým úkolem pak bylo zahodit tyto předsudky o jeho možnostech, citlivě vylaďovat svoje emoce, poprvé v našem vztahu mu plně předat vedení, nekontrolovat a nic nehlídat a jen uchovávat svou mysl v relativním klidu a bez stresu, protože mé tělo vytvářelo v tu dobu zázrak života.

Dále se starat sama plně o všech víkendech o náš velmi náročný a divoký první zázrak života a být neustále kompasem, který hlídá náš vysněný směr – tedy postavit si domov, aniž by to nás nebo naše manželství sežralo jak pálené vápno.

A ještě vybrat kachličky samozřejmě!

Vlastně celý vizuál jsem řídila já.

K tomu jsem předem i v průběhu určovala ducha, podstatu, poslání a etiku našeho domu – k tomu se dostanu ale až příště.

V tom, čí úkol byl těžší, jsme naprosto zajedno.

Ten můj. On si ten svůj totiž náramně užíval.

Naprosto neohroženě vyvrátil jakoukoli nedůvěru v jeho schopnost plánování a organizování, vlastně má na svědomí i třetí zázrak, kdy dokázal přes všechna neplánovaná zdržení a nepřízně osudu (s těmito dvěma body je dobré počítat jako se základními kameny jakékoli stavby) dotáhnout dům do obyvatelného stavu včas, tedy před mým porodem.

Tři měsíce před nejzazším termínem stěhování (abych během stěhování nerodila) už nikdo ze zasvěcených nevěřil, že to stihne - jenom já.
Měsíc před ním už ani já. "Tak s tím nepočítejme, ale když to stihnu, tak to bude fajn, ne?" uklidňoval moje fatalistické vize. Stihl to.

A jestli se z něj stal po stavbě takový ten kutil, co sám kouká, kde je co potřeba dodělat, opravit a vylepšit? Tak to ani náhodou.

Obohacena tedy o vlastní reálnou zkušenost stavby domu si expertně dovolím formulovat 3 základní věci, s kterými je dobré do jakékoli stavby či rekonstrukce jít:

1. peníze

2. čas

3. trpělivost

Zní to logicky, že? Ale poptejte se těch „postavit domeček jsme si chtěli“ rodin ve vašem okolí, jak to probíhalo a porovnejte s tím, které z těch tří věcí měly dost či ne. Stačí totiž, aby z této zlaté trojice stavění jen jedno chybělo nebo ho bylo málo, a stavba se rázem posouvá nahoru po žebříčku nejčastějších příčin rozvodů, vyhoření, nemocí atd.

Jak jste asi pochopili, my jsme se do stavby pustili už s tím, že jedničky a dvojky nebudeme mít dostatek a chtěli to nahnat větší mírou trpělivosti, kterou máme vrozenou oba dva. Nestačí to. Opravdu.

Že to v našem případě dobře dopadlo, dávám zásluhy tomu, že jsem dopředu věděla, co jsou ty pravé výzvy procesu stavby, jak to může být náročné a rozdělila na začátku jasné úkoly, na které jsme se oba soustředili. Měli jsme stejný společný cíl a také uměli spolu otevřeně komunikovat.

Nicméně a upřímně stavba se přece jenom z určité menší míry podílela na mém totálním vyhoření, které jsem si rok poté uhnala.

Šli bychom do toho znovu i s tím, co víme teď? Ano.

Jasně, že by bylo o tolik lepší mít na to víc času, dost peněz a i ještě víc trpělivosti, ale to jsme tehdy neměli možnost ovlivnit. Odvaha se nám vyplatila a rozhodně toho nelitujeme.