O našem slaměném domě - 1. díl

 

Pokračuji ve vyprávění příběhu našeho domečku. Trochu se zpožděním, kolo života nabralo nečekaného směru a mně chyběl čas i chuť pokračovat. Ale dokud se točí, točíme se také a pořád můžeme při tom i tancovat!

V prvním díle jsem psala o pravé podstatě stavění, tedy pokud nejste developer, architekt, stavař, ale prostě rodina provázaná vztahy, emocemi, vlastními hranicemi. 

Proto vlastně není rozhodující, jaký dům chcete stavět a proč, ale jestli máte dostatek 1. peněz, 2. času a 3. trpělivosti a jak celý ten proces ustojí vaše vztahy a životy.

Dnes budu psát o našem proč a jak. A rovnou přidám další trojici, protože se mi to náramně zalíbilo.

Tentokrát tři základní věci, kolem kterých se možná motáte, když se rozhodujete, jaký dům, kde a proč si postavíte.

1. představy

2. kompromisy

3. priority

Všechny tři body je ASI dobré při hledání a rozhodování vyvažovat.

ASI. Protože já si totiž úplně umím představit, jak by bylo mou hlavní prioritou nedělat kompromisy a lpět na svých představách! Jsem takový akurátní typ. 

Jenže naštěstí jsem si vzala svého muže a ten od začátku našeho vztahu boří mé představy a trénuje mě v improvizacích. Děti mě pak už jen vytrénovaly k dokonalosti: takže jsem schopna v mnoha směrech přijmout, že je to všechno vlastně jedno, jen aby to nějak bylo.

Představy jsou důležité, důležité je ale myslím opírat se o jasně stanovené priority.
Naše priority byly:

1. Zahrada. Ten vlastní kus přírody byl pro nás hlavní důvod, proč jsme vlastně dům chtěli. Pro děti a já i pro sebe.
2. Místo. Aby to bylo blízko k práci a širší rodině a abychom se na tom místě cítili dobře.
3. K přírodě i k místu co nejvíc umenšit dopad našeho bydlení. Přijmout zodpovědnost a sladit se s přírodou.

Trojka je můj nekompromisní výmysl, protože už snad dvacet let zachraňuji svět mravenčím každodenním odpovědným rozhodováním o všech položkách způsobu života, bylo to pro mě velmi důležité a zásadní i v případě domu.

A protože muž, jenž je spíš na taková ta velká efektní a nárazová hrdinství a záchrany světa, ke kterým zatím dostal ovšem jen málo příležitostí, mi sám vyznal, že této mé aktivní, důsledné a neefektivní snahy si velmi váží a má jí na mě rád, nebrání mi nikdo komplikovat sobě a svým blízkým život.

Samozřejmě to nejekologičtější bydlení je v současnosti byt v zatepleném paneláku, takže se dostávám opět ke kompromisům.

Určitě je také lepší obydlet už zabraný prostor místo nové stavby a my bychom se rekonstrukci nějakého domu vůbec nebránili...
Vlastně nějaká malá stará vilka, co má ducha a kulaté okénko a okolo sebe prastarou zahradu se vzrostlými stromy, by byla jednou z mých ideálních představ bydlení. S citlivou a architektonicky zajímavou rekonstrukcí s použitím přírodních variant materiálu!
Ale tato představa byla už rovnou v představách hodně seškrtána vědomím omezeného rozpočtu a počítali jsme spíš s rekonstrukcí něčeho nesentimentálně rozpadajícího se, protože ceny volných pozemků jsou tu trvale velmi vysoké.


Takže představy bychom měli.
Oba dlouhá léta aktivně po večerech pěstujeme sport lustrování inzerátů na internetu - čistě jen tak! S vědomím, že žádný dům, ani pozemek si s takřka stoprocentní hypotékou na byt na třicet let a jejím tak tak splácením dovolit nemůžeme a možná nikdy dovolit nebudeme moct.
Naštěstí se během těch let nic, co by odpovídalo našim představám i možnostem, v okolí neobjevilo. Fakt vůbec nic. Žádné „to je ono!“

A pak jednou, po 6 letech splácení hypotéky na byt a po roce probdělých a procucaných nocí s prvorozeným si tak v noci zas zkroucená a totálně unavená nespím, poslouchám velmi hlučného souseda a napadá mě, co kdybychom si za tím tak nějak šli.
Takový nápad, rozhodnout se a jít si za tím tak nějak s větší rozhodností.
Aby to naše dítě prostě vyrůstalo už odmalička v domečku, jedlo vlastní písek, hrabalo se v hlíně a skladovalo si na dvorku nepořádek a dělalo z něj stavby. Pamatovalo si strom, na který poleze.
Sázelo a pečovalo se mnou o rostliny. Zakořenilo.
A my taky. My totiž vůbec nejsme nomádi.
Já přímo bytostně potřebuji přilnout k místu, sledovat ho v denní i ročním období, propojit se s ním. Mít svůj kouteček. Žádné "celý svět je mým domovem".
To asi ti rolníci v mém rodu a jejich touha po vlastní půdě.
Tomáš má zas dům spojený s dětstvím, ač sám je dost přizpůsobivý a byl by šťastný i v bytě, dům je prostě pravé místo pro dětství.

Hned ráno sdílím své rozhodnutí muži, jakože se prostě rozhodneme a budeme hledat cesty, jak se k tomu dostat...
A protože muž je mužem činu, hned ten den zašel do banky zjistit naše aktuální možnosti.
A zjistil, že jsme se tím šestiletým splácením stali důvěryhodnými klienty, navíc jsme už něco splatili, navíc už pár let se stal muž z OSVČ zaměstnancem a já díky rodičovské vlastně taky, což bylo ve světě hypoték najednou úplně něco jiného bez ohledu na skutečné příjmy.

(Když jsme totiž obcházeli banky kvůli hypotéce na byt, oba OSVČ, s našetřenými padesáti tisíci, koukali na naše možnosti pěkně spatra, v jedné bance se nám pan poradce začal dokonce nepokrytě smát. Věděli jsme, že splácet to budeme schopni, ale jako oba OSVČ s nízkými příjmy nám nikdo nevěřil a k hypotéce nám pomohly až dva garanti).

Zkrátka, že nám teď klidně a rádi ještě půjčí. Dokonce už k té hypotéce, co máme – můžeme tedy hledat místo! A když prodáme byt, splatíme z prodeje hypotéku, tak už pak dosáhneme i na půjčku na stavbu/rekonstrukci domu.

Někdo nemá hypotéky rád. Upřímně já bych je taky radši neměla ráda, jenže když nic nemáte a ani jste zatím neprokázali schopnost vydělat rychle velké peníze, ta možnost vydělávat si na to a zároveň v tom žít, mi přijde úžasná. Radši platit půjčku než nájem a šetřit či investovat, což navíc taky neumíme.

Jak jsme se jednou rozhodli, vesmírná kola se dala do pohybu (jinak to snad ani není možné!) a do týdne se najednou v inzerátech objevil v podstatě úžasný pozemek na úžasném místě za lepší cenu, než se tu pozemky prodávají a hlavně za cenu, kterou by nám banka půjčila teď rovnou.

Moc jsme neváhali… No, dobře, já jsem trochu zaváhala, protože první kompromis – pozemek byl o něco menší, než jsem si představovala, a museli jsme se rozhodnout rychle, což mě velmi znejisťovalo a nedovolilo pustit k pocitu, že ano, toto je to ono. Naštěstí muž projevil rozhodnost a jistotu a nedovolil, aby nás předběhli další zájemci.

Od rozhodnutí hledat možnosti a místo uplynul jediný týden a cesta byla otevřená a vedla k jediné bráně.

Než jsme se k těm klíčům dostali, nastalo ještě pár zvratů osudu, nepříjemností s majiteli a uběhlo skoro půl roku, ale kdo by na to vzpomínal!

A jaké místo to bylo? 

Na kraji stejného města blízko lesa a památného místa se starými lípami (a vedle lánů polí). V oblasti, kde jsem už odmalička mívala nevyslovenou touhu bydlet.
Zahrada se vzrostlými stromy, jabloněmi a jedním ořešákem. Uprostřed chatka, kterou tedy zboříme, a postavíme si místo ní dům:

Slaměný dům s hliněnými omítkami. Co nejvíc zachováme zahradu, použijeme co nejvíc místního materiálu, co nejlépe dohlédneme a naložíme se vším odpadem kolem stavby (tohle je vtipná část každé stavby, i přes snahu stejně nakonec vyhrabával muž ze základů domu odhozený nepořádek i odpadky).


 A jak to bylo dál? Pokračování příště.