O chystání vzpomínek

Minulý rok ta pusinka ještě spočívala na mé hrudi v nosítku, otvírala se a dožadovala další a další jahůdky. Utrhla jsem dvěma prsty a vkládala jsem jednu malou jahůdku za druhou, zatímco do jiné větší pusy si je vkládaly dva menší prstíky samy.

Letos také trhám a také plním pusinku, ale ta už pobíhá okolo a hlásí, ukazuje a dožaduje se ze země, občas si utrhne sám a občas dostane nějakou od svého většího brášky.

Prsty mi potom tak nádherně voní. Sem tam nějakou jahůdku strčím do pusy i sobě. Protože všichni tři jsme důležití a tohle budou naše společné letní slastné vzpomínky.

Možná pro ně nebudou důležité, možná si je nebudou pamatovat. Vůbec nemůžu tušit, které zážitky založí ve svých vzpomínkách jako ty důležité, ty krásné, ty… ikonické!

Ale jednou… a je docela možné, že to jednou nastane velmi brzy, i když já budu mít pocit, že je to přeci nedávno a budu se divit, že si to nepamatují… budu jim vyprávět: „To když jste byli ještě úplně maličcí, chodili jsme spolu skoro každý den, sbírat na cestu pod naším domem jahůdky. Ferdíček si vždycky vzal s sebou malý plecháček a část jahůdek sbíral do něj na později. To později přišlo hned po návratu domů, pět minut trvalo hledání dvou mističek a dělení jahůdek a minutu pak jejich zbaštění. Část jahůdek jsi taky trhal přímo do pusy. Toníček křičel „taký, takýý“ a „další, další“ a já nehleděla vysoké trávy, číhajících klíšťáků a nořila holé ruce do zarostlého svahu a koukala, kde se to červená.“

Možná mi ale jednou budou vyprávět, jak právě tyhle naše pravidelné výpravy na zhruba 200 metrů dlouhý úsek, které nám občas trvaly i hodiny, se staly jejich představou léta, jejich vzpomínkou na dětství.

Sezóna lesních jahůdek skončila, prohlížím si fotky, které jsem při některé z nich vyfotila, a skoro cítím tu vůni ze svých prstů. A jako už tolikrát myslím na to, že ty nejlepší zážitky na světě nemusím pro ně i pro sebe naplánovat a zorganizovat, ty si nás často najdou samy jen tak, když zrovna jen spolu prostě a bez spěchu, plánů a akcí jsme.