O našem slaměném domě - 1. díl

Ta pozvánka přišla úplně nečekaně. Někde na cestě k vyhoření z únavy života, vztahů, v žalu z planetární budoucnosti, z nechuti vstávat po probdělých nocích a ze ztráty důvěry v otevřenost a sdílení dostala jsem převázáno starorůžovou mašlí na ručním papíře krasopisně napsané psaní.

Srdečně Tě zveme na Zahradní slavnost. Jsi očekávána a vítána. Obleč si to nejhezčí, co máš, ozdob se a přines jen sebe a svůj úsměv. Těšíme se na právě Tebe!

 

Jistě, mohlo to být formulováno oficiálněji, slavnostněji, honosněji… Jenže já stála v holínkách v hlíně, nakládala ji lopatou do kolečka, cítila puls ve svých rukách, vnímala vítr na svých tvářích, v uších slyšela štěbetání mých dvou malých chlapečků a uprostřed té malinké, stavbou z části zdevastované a zanedbané zahrady jsem cítila vůni jabloňových květů a věděla, že už přesně takto nedokonalé je to úžasné. Tato chvíle. Tento prožitek…

Možná bych se měla ptát, kde a kdy jsem poztrácela svou schopnost vidět krásu v maličkostech, nacházet radost v každodennosti, dávat přednost tomu dobrému, co okolo sebe vidím… Možná jsem se na to ptala, možná jsem na to přišla, ale už to nebylo důležité. Důležité bylo, že ta pozvánka přišla právě včas. Spadla ze mě tíha, takový malý, ale citelný odlupek z mé hlavy a hned mi bylo lehčeji. Tváře mi zrůžověly. Brýle taky. A kdesi hluboko ve mně cvak – zažehla se jiskra.

Stála jsem mezi kvetoucími jabloněmi, nechala jsem si své holínky a pracovní oblečení, natrhala jsem si trochu fialek, zastrčila si je do culíku a usmála se. Cítila jsem se mezi nimi vítána. Právě taková, právě teď. Měla jsem slavnostní náladu, mým tělem proudila radost a ve mně se zrodil nápad a chuť do ohně přikládat.

Nenechat ho vyhasnout, starat se o něj, hýčkat si ho. Pro sebe. A posilovat ho pro sebe i tím, že ho budu zase sdílet. Mohla bych zapomenout, člověk mívá tendenci na sebe zapomínat, ale často když nejde jen o něj, drží se pak sám mnohem pevněji.

Rozhodla jsem si uspořádat - třeba každý den - ve svém životě zahradní slavnost. Protože bez ohledu na vše ostatní, na Zahradní slavnosti je všechno hned růžovější. A každý den je možné najít příležitost k oslavě. To já si vybírám, jak se dnes obleču a který úsměv si na tvář nasadím. Vždycky mám na vybranou. Volím si radost, autentický úsměv a oslavu života. A hosty také. Nemůžu slíbit, že mé pozvání na Garden party přijme i anglická královna, i když pod našimi rozkvetlými jabloněmi být tak v růžovém kostýmku by jí to náramně slušelo! Za to věřím, že i takového Huga Pludka by ta vůně jabloní ovlivnila dočista jinak.

Já hlavně ale zvu Vás. Tak trochu slavnostně, osobně neosobně, do mého života, na naší zahradu, na svou tvorbu, které snad bude čím dál víc, pro radost, kterou tu začínám pod jabloněmi pěstovat.

Srdečně Vás zvu na Zahradní slavnost. Jste vítáni!